Představte si 22 dětí, které jely ven z Ostravy na víkendovku, aby zažily poprvé – jako ještě nikdy předtím v životě – různé věci. Ty děti bydlí třeba na ubytovně Soiva na Hulvácké 8 anebo jsou z Dětského domova na Vizině. Chodí do „bomboska“ do oratoře a jakž takž do školy. Takže ty „různé věci“ jsou pro jiné děti docela normální
Víkend v Nízkém Jeseníku, v Zátoru na faře. Počasí? Nádherné podzimní dny a v noci obloha plná hvězd. Program? Poznávat přírodu, zažít ve volné krajině tmu, zvládnout strach a proměnit ho na odvahu (stezka kolem hřbitovní zdi), pozorovat z kopce západ slunce nad protějším obzorem, hrát divoké hry venku i na faře soutěžit na faře, blbnout, dosyta jíst i psát dopisy.
Cesta vlakem znamenala trmácení, ale i to bylo pro někoho poprvé. Kdo byl tak zlatý, že nás na faru přijal? Otec Radim. A kdo ručil za to, že těch 22 dárečků bude v pohodě? Animátorky z „bomboska“ Sabina, Maruška, Adéla a ještě animátor Kevin, romský student. Nad nimi autorita otec Jirka a autorita Milan. – A kdo dával takovému nadělení tři dny jíst a pít? Šikovné 16tileté kuchařky, Nella a Andrea, taky Romky. Proč to píšu? Protože akce mohou být propojené, jako by mohla a měla být propojená celá společnost.
A ještě něco: děti byly poprvé v jiném farním společenství. V jiném kostele, uprostřed tolika obrazů a soch a cizích lidí. Otec Radim si přál i trochu jiné služby od našich ministrantů. Poprvé. Zvládli to. Po mši Áďa spontánně začala Turínskými ulicemi: kdyby to mělo třeba 20 slok, místní by asi stáli kolem nás a poslouchali, jak děcka zpívají, až do posledního refrénu.
Odvahu, corraggio, opakoval těm svým Don Bosco. VIŠLI JSME STESKU ODVAHI myslím všichni, kdo jsme v Zátoru na této víkendovce byli.
Radana Parmová ASC
