Slavnost Kristovy Tělesnosti (14.6.2020)
- Jak to vidí Jenda Rybář
- Opomíjené zázraky
- Nedělní chvilka poezie s Ladislavem Čelakovským
- Kostel nikdy nezavřený
- Proč závěrem, nikoli naposled
Pár salesiánů z ostravského Boska bylo na dovolené: inspirující beseda s jezuitským starcem, zimní výstup na Sněžku v létě, sjezd z Černé hory na koloběžkách, těžké boje s krycími jmény, vlastivěda v korunách stromů, Sacris solemniis na pokračování, lázeň vodní i gastronomická – zvl. Na Kopečku. Děkujeme, že jako královské kněžstvo jste to zvládli nebo aspoň chvíli vydrželi bez kněžstva služebného.
Jak to vidí Jenda Rybář
Opomíjené zázraky
Milý příteli, minulý rok na Zelený čtvrtek jsme s vlčaty vyrazili do přírody. Měl jsem připravený zajímavý program našlapaný aktivitami a těšil se, jak si ho užijeme. Naše cesta vedla hlubokým údolím řeky, kolem níž se probouzel jarní život. Slunce příjemně hřálo. Po druhé hře moje představa výletu utržila ránu. Kluci si náhodou všimli krásných zelených ještěrek vyhřívajících se kolem pěšinky, v řídké trávě a mezi doubky. Vždy se tiše shlukli kolem některé a se zaujetím na ni koukali. I to nejmenší vlče ji dokázalo pozorovat tak dlouhou chvíli, až mě to zaráželo. Kluci si navzájem sdělovali, čím je ta „jejich“ ještěrka zajímavá, jak je veliká, co měla k obědu a kde asi bydlí. Program se mi nakonec podařilo nějak dotáhnout, domů jsem si však odnášel něco daleko cennějšího – rozpomněl jsem se na úžas ze světa kolem nás. Jejich zaujetí pro ještěrky, mi ukázalo, jak „všední oči“ mám já, dospělý. Jsme jako slepci, co se holedbají, jak dobře vidí svět. Množství zkušeností a zážitků mi dalo zapomenout na úžas nad tím nejobyčejnějším. Chodíme kolem malých velkých zázraků a nevšímáme si – k vlastní škodě. Vždyť takový úžas vyvolává spoustu zajímavých otázek dotýkajících se naší podstaty. Bráškové vlčata, kteréž provázím, mi nevědomky udělili pořádnou lekci. Děkuji za ni. Nyní už chápu Tvůj tehdejší úžas nad stromy při naší procházce sadem. Tvůj bratříček. Vlk (Petr Beránek, skaut z Moravských Budějovic) https://els.skauting.cz/archiv/opomijene-zazraky/
Nedělní chvilka poezie s Ladislavem Čelakovským
Kostel nikdy nezavřený
Končí karanténa, otevřely se kostely a tu kdosi řekl, že teď konečně můžeme Bohu splatit své dluhy. My ale nejsme pohani, kteří dluží svým bůžkům. My jsme křesťané, kteří Bohu děkují. Jak to výstižně řekl Václav Havel: „Život je radostnou spoluúčastí na zázraku bytí.“ Když ale vidím, jak lidé sedí v kostele dva metry od sebe, nezdá se to něco jako spoluúčast. Ale ani když sedíme těsně vedle sebe, nemusí se jednat o spoluúčast. Hledíme totiž výhradně k oltáři a na souseda nepomyslíme. Ježíš ale, ten na něho hledí, je i do něho zamilovaný, i jeho se chce dotknout svým „chlebíčkem“ – Eucharistií. Jenže já o souseda zájem nemám, ani v kostele, ani venku. A to je špatně; Bůh se zajímá o člověka, který je mi „ukradený“. Bůh se mu dává, já ne. „Milujte se navzájem!“ (Jan 13,34). „Kdo nemiluje svého bližního, kterého vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí?“ (1Jan 4,20). Člověče, nechej mši, nechej oltář, nechej kostel, to radí sám Ježíš (!), dokud ti to nedojde. O tom všem jsme měli uvažovat v minulých týdnech, o tom, že Bůh je nejen v kostele, ale i v člověku (Mt 25,40; 1Jan 3,24; 1Jan 2,28; Zj 3,20). Bůh je v člověku, který je s námi doma i všude… To „nechej oltář, oběť, chrám“ je u Mt 5, 23n, to si najděte! Když opouštíte kostel, vstupujete do skutečného kostela, napsal kdosi. Ten je stále otevřen, tam se má ukázat, co jsme v kamenném kostele načerpali, tam je náplň křesťanova života. Jan Rybář, SJ (88 r.)
Proč závěrem, nikoli naposled
Před 3 měsíci jsem začal „Nedělní slovo trochu jinak“. Ne, že by už to nebylo potřeba. Ale zvláštní období „nouzového stavu“ se pomalu uzavírá a tak je vhodné dílčí etapu slavení neděle také uzavřít. Třeba se lze k němu vrátit, zcela určitě je potřeba zážitky uplynulých týdnů zreflektovat. Jen tak budeme moci z nich vytěžit zkušenost do dnů příštích. Přeji vám všem, abyste nezapomněli, že jste královské kněžstvo, že není třeba chodit s ohnutými zády a sklopenou hlavou, a že jsme Něžnou Mocí voláni k Absolutnu – že Bůh bez nás nemůže být. Jupííí. Jiří Veselý