Boží požehnání

Skončil čas prázdnin, dovolených, rekreací. Snad nevyšel na prázdno, snad jsme si dovolili čerpat z darů této země, snad došlo k re-kreaci, tedy k obnově stvoření. To je příležitostí k obdivu, žasnutí a vděčnosti. Měl jsem možnost trochu uspořádat následky závěru školního roku, měl jsem možnost navštívit rumunské Karpaty, měl jsem možnost pomáhat na nejkrásnějším skautském tábořišti kilometry od civilizace. Díky.

Začal nový školní rok. Snad mi neproteče mezi prsty, snad něco nového objevím, snad se něčemu novému naučím. To je příležitost k dobrému zacílení, vyhrnutí si rukávů a prosbě o pomoc. Mám možnost koukat kolegovi pod ruce, mám možnost připravit si něco ze svého pro druhé, mám možnost začíst se do Božího dopisu nám – Bible. Prosím.

Na tom přelomu času se mnohde žehnaly aktovky. Někdo se pozastavil nad tím, že se nežehnají věci, ale lidé. Že by to bylo pohanské. Budeme tedy muset zrevidovat žehnání adventních věnců, hromniček, kočiček, pejsků, motorek, prstýnků i hrobů. Někdo se pozastavil nad tím, že si Boží požehnání nemusíme vyprošovat. Jako když ráno vyspávám, co to jde, a pak rychle do práce, ale přeci jen by bodlo dobré kakao, a v tom slyšíme: „jestli sis nevšiml, už ti chladne na stole“.

Vše nasvědčuje tomu, že požehnání opravdu není čarování, zaříkávání, tlačení Pána Boha ke zdi či vyprošování si všeho možného i nemožného. Vše nasvědčuje tomu, že požehnání – jak vyjadřuje samo latinské benedicere = dobré mluvení – je dobrá zpráva pro nás o tom, jak Někomu ležíme na srdci, jak Mu pro nás tepe krev a jak pro nás dýchá.

Už nemusíme říkat „ať nám Hospodin žehná“ nebo „kéž se nad námi smiluje“, protože to všechno se už událo a děje ještě dřív, než si na to vzpomeneme. Můžeme říci: „Chvályhodné je tvé jméno, Pane náš, králi světa, který nabízíš čas k odpočinku i k tvoření.“ Jak říká prostě jeden můj kolega: „Přijměme požehnání…“ (JV)

foto: kluci natěšení do školy, samozřejmě s jejich svolením kvůli GDPR J