Stoletý Simajchl (nejen letošním) novokněžím
Jedno z míst, kde jsem mohl žít a na která velmi rád vzpomínám, je Fryšava pod Žákovou horou. Měl jsem možnost tam kněžsky působit ve stínu jednoho z těch kněží, kteří poslední koncil nejen realizovali, ale především mu porozuměli. Ladislav Simajchl.
Každou neděli odpoledne jsem k němu přicházel na domeček, aby mi položil otázku po proběhlém kázání, co to mělo znamenat. Mohl si to dovolit, sám tento věhlasný kazatel slýchával od Václava Renče, že jeho kázání bylo zbožné plácání. A po pěti minutách uzavřel: „Tak, co bylo potřeba ti říct, jsem řekl. Teď povídej, čím ti mohu být nápomocen.“ Ale to není jediná moje vzpomínka.
Vedle celé řady brožurek připravil na každou neděli Cestou do Emauz http://www.cestoudoemauz.wz.cz/, když Krásné zapadne sněhem nebo když covid zavře kostely (proroctví 30 let předem). Někteří znali jeho kancelář, s knihami po obou stranách, kam zval příchozí návštěvy. Když se někdo takový ohlásil, bylo slyšet v telefonu: „Sestro, postavte vodu na kafe (anebo přilejte vody do polívky).“
Každou neděli při bohoslužbě seděl ve zpovědnici a pak přicházel s ostatními lidmi na Hostinu. Nabídnul jsem mu i Krev Páně. Přijal jednou, podruhé. Po třetí mi pověděl: „Tak mi Krev Páně už nepodávej.“ Byl jsem zmatený, co jsem udělal špatně. Ale Ladislav mé pochybnosti hned rozptýlil: „Víš, ať nemám něco extra než ostatní.“ Kolegové měli jasno, že takhle koncelebruje neplatně. On však byl jediný na zeměkouli, kterému to kouzlo fungovalo i „pod jednou způsobou“.
Mši sám bez druhých nesloužil, vždyť svěcení přijal ne pro sebe, ale pro druhé. Když jeho život dohasínal, slavili jsme spolu Eucharistii v jeho pokojíčku na domečku. Chvilku jsem byl k službě já, zprávu o ustanovení Večeře Páně jsem přenechal s neochvějnou samozřejmostí starému faráři, pak si opět potřeboval zdřímnout… Zemřel na Cyrila a Metoděje, ve výroční den kněžského svěcení.
Kaplan Jeho Svatosti, ale nikdy jsem na něm neviděl fialové doplňky. Nepotřeboval se klerikálně odlišovat od ostatních, nikdy jsem na něm neviděl kolárek. Na poslední otázku svého bývalého ministranta Petra Vrbackého, co by odkázal nastupující kněžské generaci, doporučil (už před 20 lety): „Zdobrovolnění breviáře a zdobrovolnění celibátu – dvě v životě kněze důležité věci a obojí je zatím postaveno pod příkaz, pod mus.“ Hodilo by se potkat jej na synodní cestě. Jsem rád za tohoto mudrce. Já nastupující kněžské generaci nějakého takového ze srdce přeji.
JV
foto: Ladislav Simajchl při svatodušní pouti 2006 na Fryšavě
https://www.katyd.cz/prilohy/navzdory-zimam-nestudena-tvar.html