Očistec neznamená zůstat po škole

To by byl jen trest, ale v nápravě by mi sotva pomohl. Jen bych to odtrpěl, ale udělalo by mě to lepším? Očistec, jak nešikovně říkáme, podle latinského názvu purgatorium, by byl jen likvidací mého lajdáctví, za které si mohu sám, nebo nezájmu, za které může i moje profesorka češtiny. A tak raději navrhuji přejmenovat očistec na doučování nebo doškolovací ústav. Tam se dá přece leccos napravit, ba dokonce vylepšit.

Na začátku čtvrtého ročníku gymnázia jsem byl v literatuře českého jazyka jako nepopsaná tabule. Když to zjistila kolegyně (skrytá křesťanka) mé češtinářky (komunistické ideoložky), bylo vymalováno. Každou sobotu dopoledne jsem trávil nad literaturou pod vedením patronky coby průvodkyně, paní Šedové, „své nové soukromé profesorky“. O výpravách s Orkem a dalšími kamarády jsem si mohl nechat jen zdát. Nastala doba očistcových muk. Nevím, pro koho víc, zda pro mě, anebo pro paní profesorku. Na konci čtvrťáku jsem k údivu naší bolševické češtinářky zdárně složil maturitní zkoušku. Nedávno při třídění své pozůstalosti jsem listoval přípravami, které jsem po těch sobotách tvořil. Věnoval jsem je své kolegyni, češtinářce.

Paní profesorka Šedová, středoškolská profesorka češtiny, angličtiny a němčiny, bydlela v brněnských Černých Polích nedaleko našeho domku. Její manžel byl politickým vězněm, jejich manželství a rodinný život byly tvrdě zkoušeny komunistickou diktaturou. Na nedělní bohoslužby chodila brzy ráno, aby ji vidělo co nejméně lidí a nevyhodili ji z práce. Na Koněvce (dřívější název gymnázia na Vídeňské) spolupracovala s paní prof. Miluší Kleinovou, dirigentkou gymnaziálního pěveckého sboru Mladí madrigalisté. Nenápadně dohlížela nad křesťanskými studenty komunistického gymnázia, aby se dopracovali k úspěšné maturitě. Patřil k nim i Martin Holík, později kněz skryté církve a ředitel radia Proglas, se svým bratrem. Nedávno jsem opožděně obdržel oznámení o jejím úmrtí. Dožila se 94 let. Kdysi mě požádala, zda bych na Akademických týdnech promluvil o skautingu. S hrůzou jsem odmítl, protože mi to přišlo nepřípadné, abych takovému auditoriu něco přednášel. Dnes mě to mrzí. Snad to budu moci nějak ne odtrpět, ale ještě lepším způsobem nahradit.

Tohle je moje představa očistce. Žádné posmrtné utrpení, které má nahradit nedostatek předsmrtné kajícnosti, ale spíše doškolovací zařízení. Žádné poškoláctví, nýbrž doučování. Dorůstání do kvality. Chcete-li: vyladění se na úroveň nebešťanů. Sami toho nebudeme schopni. A tu nastupují naši patroni. Ne aby se za nás přimlouvali, ale aby nám pomohli dospět. A nastupují také naše vzpomínky na zemřelé. Ne abychom lámali srdce Pánu Bohu, ale abychom pohnuli srdcem zemřelého. Aby se nechalo přemoci Laskavostí.

Paní profesorko Alenko, děkujeme. (JV)

foto: s. Veronika, vedoucí programu Doučování, s dětmi v Oratoři na ulici