Svatý týden v kostce
Stoupal jsem křížovou cestou na Uhlířský vrch nad Bruntálem v Sudetech. Běželo mi před očima náckovství přežívající až do dnes. Představoval jsem si vyhánění lidí spjatých s místem, děje se tak i dnes. Vybavil jsem si praktiky komunistů a estébáků, které mnozí oprašují i v dnešní době. Pak jsem pozoroval jedno zastavení za druhým od řezbáře Františka Nedomlela: plastiky z různých druhů dřev, které se vyskytují v Nízkém Jeseníku, na podstavcích z různých druhů hornin z okolí. A přemítal jsem, čeho všeho – zrůdného či krásného – jsem schopen i já. Květnou nedělí jsem vstoupil do Svatého týdne. Jaké budou mé letošní Velikonoce?
ZELENÝ ČTVRTEK (Jan 13,1-15): Bůh uzavírá s lidmi Novou Smlouvu, která má podobu milujícího Služebníka, Přítele a Bratra. Je to Ježíšův testament, závěť, odkaz všeho, kvůli čemu přišel a co mu leželo na srdci. Chtěl nám ukázat Pravdu o Životě a přesvědčit nás Láskou. Proto slavíme Eucharistii-Díkůvzdání. A já si připomínám odkaz jednoho starého jezuity: „Kristus nás svou smrtí oslavil, ne vykoupil. Z čeho by nás měl vykupovat, když nám přišel sdělit, že Bůh se nám dává navždy, naprosto a zdarma? Zdálo by se, že až Ježíšova poprava nám ukázala vrchovatě jeho vztah k nám. On ale nečekal, až to dokážou jeho nepřátelé krvavým způsobem. Nečekaně „předběhl“ události Velkého Pátku a v klidu Poslední večeře věnoval lidem docela i svou tělesnou blízkost.“ Místo teatrálního mýtí nohou (nechá se kněz umýt od svých farníků?) bych raději nabídnul poděkování těm, kteří slouží. Kytičkou, úsměvem, objetím. A slova z večeřadla „za vás vydává, a prolévá za vás a za všechny“ mi letí kolem uší. Tuším, že je to „pro nás“ a „kvůli nám“. A dokonce „do nás“, aby mohlo znít i „s námi“. Žasnu.
VELKÝ PÁTEK (Iz 52,13-53,12): Opět uslyšíme ve 4. písni o Hospodinově služebníkovi: „Bohu se zalíbilo zdrtit svého služebníka utrpením.“ (Iz 53,10) Opravdu je Bůh krvežíznivý sadista, který si potřebuje zjednat satisfakci? Nezvykli jsme si příliš na kříže se sochou Prokletého, že mu to tam docela sluší? Kde se v nás pořád bere záliba v utrpení? To neladí s ostatními slovy o Božím slitování. Už ve Staré Smlouvě je dostatečně psáno, že mnohokrát Bůh odpouští i hrdelní zločiny těm, kteří se „kají“ – Kainovi, Davidovi, a nepotřebuje k tomu nějaké oběti, natož lidské, vč. svého Syna. Zapomněli jsme příliš rychle, co znamená Nová Smlouva vepsaná do srdce? Prorok Jeremiáš připomíná: „Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“ Proto budu letos o Velkém pátku číst raději: „Hospodin dopustil, aby byl rozdrcen a dal svůj život pro život druhých“ nebo „Hospodinu se zalíbila jeho odvaha nechat se zdrtit pro život druhých.“ Tento překlad si rád připomenu z úcty k velkému překladateli Radivoji Jakovljevičovi, pravoslavnému biskupovi na Moravě, který nedávno zemřel. Žasnu.
BÍLÁ SOBOTA (Žl 88): Modlíváme se „sestoupil do pekel“. Co to je? Nemohli bychom už jednou pro vždy opustit „nebeský dialekt“, jak říkával Josef Zvěřina, a začít mluvit srozumitelně? Po ránu se lidé scházejí u tzv. Božího hrobu k četbě starobylé homilie, připisované Epifaniovi ze Salaminy (†403): „Co se to děje? Na zemi je dnes veliké ticho. Veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože Král spí. Země se zděsila a zmlkla, protože vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od věků spali. Vtělený Bůh zemřel a otřásl říší mrtvých. Jistě jde hledat praotce lidstva jako ztracenou ovci. Jistě chce navštívit ty, kdo se nacházejí v naprostých temnotách a ve stínu smrti; jistě přichází vysvobodit z bolestí uvězněného Adama spolu s uvězněnou Evou, jako Bůh i Evin syn. Pán k nim vešel vyzbrojen vítězným křížem. Jakmile ho praotec Adam uviděl, v úžasu se bil v prsa a na všechny volal: ,Můj Pán ať je se všemi!‘ A Kristus Adamovi odpovídá: ,I s tebou.‘ Chápe ho za ruku a burcuje ho slovy: Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí.“ Co tedy začít říkat srozumitelnější: „sestoupil do říše smrti“ anebo „sestoupil mezi mrtvé“? Žasnu.
VELIKÁ NOC (Řím 6,3-11): S rozžatou svící rád naslouchám a ještě raději zpívám chvalozpěv Exultet. Je však starý výraz, posvěcen staletími, „šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel“ dnes použitelný? Je to poetické vyjádření, ale řekněte vyhnaným Ukrajincům, kteří přišli o své muže, nebo vrahovi Putinovi, když by se kajícně obrátil: „šťastná vina“. V kostele nám ta slova nevadí, ale zkusme je vyslovit nad hromadami vlasů, kartáčků na zuby a bot v Osvětimi. Umím si představit, že se apoštolové nekřižovali u každého „Sláva Otci“. Bylo jim ze sebe zle, ale když k nim Ježíš přišel, „pro samou radost tomu nemohli ani uvěřit a jen žasli.“ Snad tuto střízlivost pociťoval clunyjský opat Hugo (†1109), o němž je zaznamenáno: „Jedno místo chvalozpěvu na svíci nebylo dobře vnímáno: Ó, šťastná vina a V pravdě nezbytný byl hřích Adamův. Opat před několika lety udělal dobře, že nařídil, aby to bylo odstraněno, a zakázal, aby se to nadále četlo.“ Nejraději bych tedy podložil notami sv. Ireneje z Lyonu (†202): „Šťastná naše člověčina, kterou vzal na sebe Boží Syn, aby ona mohla na sebe vzít jeho božství.“ Žasnu.
Všem, kdo se připravujete ponořit se do Krista (dát se pokristit“), a ostatním, kdo jste se už dříve do Krista oblékli, přeji úžas z těchto velkých skutečností, abyste neklesali na mysli. A možná se naučíme být laskaví. Nadějné Velikonoce. (JV) foto: z křížové cesty na Uhlířském vrchu nad Bruntálem
(JV) foto: z křížové cesty na Uhlířském vrchu nad Bruntálem
Na památku:
P. Jan Rybář – zemřel před 3 roky (†14.1.2021)
Radivoj Jakovljevič, vladyka Simeon – člen překladatelského týmu Ekumenického překladu Bible (†19.3.2024)
