Vážený pane Petře Pavle

Před 14 dny jsem volil prezidenta slovy: „A už brzy, na MDŽ, se těším, že skončí mandát prezidentovi, který se před 10 lety camral, že zemani si vždy vybojovávali právo první noci. Jsem rád za knížata vychovaná v tom, že nemusí mít vše, na co si vzpomenou. – Proto chci zvolit prezidenta, za něhož se nebudu stydět, bude nám příkladem slušnosti a na mezinárodní úrovni nás bude dobře reprezentovat.“

Ve čtvrtek 19.1. večer jsem byl na Masarykově náměstní v Ostravě rád. Že jsem mohl být i na vlastní oči svědkem nejen oné slušnosti, ale přímo rytířského zápasu s podlostí. Že jsem mohl prožít slova stará 54 let, že totiž „člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí“ (Jan Palach, †19.1.1969). Že jsem mohl být účastníkem svítání. – V neděli budu číst, jak „lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině a ve stínu smrti“ (Mt 4,16).

Přesto je mi smutno. Ne z těch, kteří v mém okolí volí podlost, zlobu, lež a nenávist. Je mi smutno z toho, že z oněch (nejen skautských) ideálů se mi nedaří předávat skoro nic. Že je to selhání s pocitem marnosti a neužitečnosti. Vidím svět rozdělný na ty, kteří pravděpodobně znají jen sloveso „mít“, a na ty, kteří žijí sloveso „být“. – Ale mám naději, že opět budu moci být hrdý na svou zemi, na svého prezidenta, i na své snažení o krásný život. (JV)

foto: z ranního setkání 20.1.2023 Ostrava-Zábřeh