(rozhovor s P. Pavlem Kunešem
zvadlo na mimořádné Dny ostravského Boska 20.-22.5.2022)
Program Dne ostravského Boska v sobotu 21.5.2022
8:00 – odjezd autobusu ze dvora v Bosku do Hodoňovic
9:00 – zahájení a povídání s hostem
12:00 – slavení Eucharistie a oběd
14:00 – volná zábava
15:30 – odjezd autobusu z Hodoňovic do Ostravy
Před rokem o Pavlu Kunešovi napsali v magazínu Víkend deníku Právo článek „Fara v Klecanech – trest pro kněze, který ji změnil v domov“. V níže tam uvedené fotogalerii si můžete otevřít ze 4 stránek každou jednotlivě.
Pavel Kuneš stál u zrodu snad první křesťanské hudební skupiny, zpívající nové písně – POUTNÍCI. Z té doby pochází zpěvníček Nová křesťanská píseň. K poslechu nabízíme ukázky některých písniček, co a jak se tehdy zpívalo http://www.abcsvatych.com/mp3/poutnici.htm#pisnicky.
A nakonec přeci jen ještě jeden docela cený rozhovor. Sice se uskutečnil už před 7 lety, ale stále cenný. Cenný nejen pro odpovědi, ale také pro otázky, které mířily na hlubinu: „Každé vítězství, kterého dosáhnu násilím, je současně mou prohrou.“ Když jsem procházel chodbou fary v Klecanech, povšiml jsem si obrazů na stěnách. Netušil jsem, že pan farář Pavel Kuneš vystudoval střední výtvarnou školu a malířství jako takové ho provází celý dlouhý život. Kromě jiného. „To jsou obrazy mých kamarádů, spolužáků ze školy. Představte si, že spolu kamarádíme už 63 roků,“ vysvětlil s úsměvem a usadil mě na židli, abychom si popovídali.
Ráno jsem byl přítomen na mši a překvapilo mě, kolik přišlo lidí. – Počet lidí vzrostl, ale ne proto, že by přibylo věřících, ale proto, že se rozrostla obec. Kolem Klecan vyrostlo hodně nových domů.
Farníků tedy nepřibývá, spíše naopak. Měl byste návrh, jak tento trend zvrátit? – Mnoho lidí by chtělo, aby to bylo jako dřív. Před válkou. Důvěryhodnost, nebo spolehlivost církve v očích některých lidí spočívá v tom, že je stále stejná. Ale to není pravda. Je to zásadní omyl. Rosteme, stárneme, měníme se. Žijeme v jiném prostředí, než jsme žili. Já nemůžu žít stejně jako můj dědeček, který když sejmul klobouk z hlavy, znamenalo to, že s úctou někoho zdraví. Vyjádřil tím úctu. Dnes, kdybych sejmul klobouk, budou si lidé myslet, že chci peníze. Všechno se změnilo a co bylo, není. Soudci chtějí víc peněz, aby se pojistila jejich bezúplatnost. Ale fakt, že je člověk úplatný nemá s penězi nic společného. Člověk může brát malý plat a nebýt přitom úplatný. Mnohé se trochu nešťastně posunulo.
Jak tedy ukázat lidem tu správnou cestu? – Mně nejde o to, aby lidi chodili do kostela, jde mi o to, aby lidé měli užitek z evangelia. Evangelium já považuji za zásadní přínos. Všechny problémy, které dnes jsou, se dají řešit pomocí evangelia. Ježíš trefil hřebík na hlavičku. Byl to realista. Šlo mu o věc. Není možno říkat lidem, pracujte tvrdě, všechno snášejte a jednou se budete mít dobře. Ne. Ježíš chce, aby se člověk měl dobře teď. Teď je příležitost k pokojnému životu. Jestli s Bohem počítám teď, můžu s ním počítat jako s reálným a konkrétním i za deset i sto let. K tomu je třeba přijmout a porozumět několika věcem. Ježíš říká: Měj se dobře teď! Zjistil jsem, že je to možné. Výjimky potvrzují tohle pravidlo.
V textech knih se emoce, na kterou se chci zeptat popisuje jako až bolestné chvění u srdce, podlamování kolen, točení hlavy, nespavost a vše, co člověk zažívá, když miluje. Zažil jste takovou lásku? – Jsem na světě 78 let. Za tak dlouhou dobu zažijete všechno možné, takže ano, zažil jsem to. V bibli je napsáno, že Bůh je láska. Mám v oblibě jednoho židovského badatele, který měl rád Pána Ježíše. Ten říkal, že bibli je možné brát buď doslovně, nebo vážně. Když je brána doslovně, stane se z ní kniha fundamentalistických pohádek. Když je brána vážně, stane se přínosem pro život, vysvětlením, povzbuzením, řešením a obohacením. Láska je pocit důvěry, přátelství, blízkosti, vzájemné ochoty a spolupráce, je to stav, kdy padnou všechny zábrany, a mezi lidmi není nic oddělujícího. A to já zažívám také s přáteli. Někdy zřetelně cítím, že Pán Bůh je mezi námi.
Jak může být člověk šťastnějším? – Podle evangelia se musí každý nejprve smířit se sebou. Se svými rodiči, svým nadáním, schopnostmi i omezeními. Nemůže vzdychat a litovat se, že nezdědil tolik peněz jako jiní. Pokud člověk nepřijme realitu svého života, nepřizná i svá selhání, stále musí něco předstírat. Přetvařovat se, že je lepší, chytřejší, šikovnější kvůli tomu, aby byl lidmi přijat a oceněn. Když si ale uvědomím, že Bůh je se mnou, nemusím dělat všechno pro to, aby mně lidé zatleskali. Mohu přijmout svůj život a žít ho v uctivosti k ostatním, aniž bych měl strach, že mnou budou lidé pohrdat. Mohu být svobodný a šťastný.
Je těžké poznat sebe sama? – U mě bylo těžké základní poznání, že jsem hříšník jako všichni ostatní. Já na to nechtěl přistoupit. Říkal jsem si, že já přeci nedělám tak špatné věci jako mnozí. Snažím se žít dobře, snažím se pomáhat, nejsem jako ostatní! Až můj kolega ve zpovědi mě před 50 lety přinutil k tomu přiznat si, že jsem úplně stejný jako ostatní. A je to pravda. Hodně lidí mě zklamalo, ale já zklamal také hodně lidí. Byl jsem podveden, ale já jsem mnohokrát ublížil někomu například svou liknavostí i jinak. Prostě nevyčnívám. Jsem jeden z mnoha. A to je základní poznání. Do té doby jsem prosazoval své nápady, své zájmy a názory. Ve chvíli, kdy jsem se zařadil, začal jsem spolupracovat. Nejsem totiž nic víc než ostatní. Samozřejmě, že toužím varovat se zlého a nechci nikomu ubližovat. Základní otázkou pro člověka zůstává: O co vlastně jde? Pokud si člověk neuvědomí, oč běží a kým je, pokud nesejde na tu nejhlubší a nejzákladnější rovinu, je někým jiným. Ne sebou.
foto: Pavel Kuneš při závěrečném slovu u „Stromu republiky“ v Praze na Staroměstském nám. se skupinou Poutníci (1968)