Boží požehnání

Skončil čas prázdnin, dovolených, rekreací. Snad nevyšel na prázdno, snad jsme si dovolili čerpat z darů této země, snad došlo k re-kreaci, tedy k obnově stvoření. To je příležitostí k obdivu, žasnutí a vděčnosti. Měl jsem možnost trochu uspořádat následky závěru školního roku, měl jsem možnost navštívit rumunské Karpaty, měl jsem možnost pomáhat na nejkrásnějším skautském tábořišti kilometry od civilizace. Díky.

Nevolme hloupě

Před prázdninami jsme volili do Evropského parlamentu. Obligátní výzvu našich biskupů k moudré volbě jsem úplně přehlídl. Ne, že bych měl ve zvyku čekat, až shora přiletí návod na život, nebo že bych k volbám přistupoval pasivně či dokonce lhostejně. Prostě mě sklátila nemoc a já v oznámeních na konci bohoslužby osobní povzbuzení k dobré volbě úplně vynechal. Ale určitě jsem nezapomněl!

Vlastně jeho putování za námi aneb „když nemůže hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře“, jak praví známé úsloví. Po návštěvách Trochtova rodiště a pohřebiště se nedalo předpokládat, že bychom se společně vydali po jeho stopách:

Předvolební háček

Tentokrát se ke mně vůbec nedostala obligátní výzva našich biskupů k nadcházejícím volbám do Evropského parlamentu. Ne, že bych měl ve zvyku čekat, až shora přiletí návod na život. Ne, že bych k volbám přistupoval pasivně nebo dokonce lhostejně (viz Výzva). Ale tentokrát jsem v oznámeních na konci bohoslužby osobní povzbuzení k dobré volbě úplně vynechal – snad proto, že jsem nebyl úplně fit.

Opět se blíží „slavné májové dny“

Šeříky rozkvetly (letos o dost dřív). A já si nemohu nevybavit jimi ozdobené tanky Rudé armády (samozřejmě na obrázcích). Nebo vlaječky v oknech, nad kterými dozoroval pouliční estébák. Anebo tribuny, před kterými jsme mnozí museli pochodovat s mávátky, volajíc: „Ať žije 1. máj“ nebo i něco horšího.

Vyrazili jsme po stopách Štěpána Trochty, který stavěl dům ostravského Boska před 90 lety, směr severozápad (trochu i po stopách ostravských salesiánů).