Pokračování nedělních katechezí z ostravského Boska.
1. část – POZNÁNÍ, VZDĚLÁVÁNÍ, KATECHEZE – zde
(https://www.boscoostrava.cz/katecheze-rozdelovani-tela-pane-na-ruku/)
2. část byla připravena 6.6.2021 ke slavnosti Těla a Krve Páně.
2. katecheze: EUCHARISTIE – VEČEŘE PÁNĚ foto: Žďárské pašije mezi paneláky
Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „ Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. (1Kor 11,23-26)
(Po zázračném nasycení promluvil Ježíš k zástupům:) „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. / A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ (Jan 6,51a.51b)
Lidově se dnešní slavnosti říká „Boží Tělo“, ale oficiální název „Těla a Krve Páně“ je vhodnější. Před koncilem se totiž připomínala Nejdražší Krev Páně samostatně v jiný den. Naopak podobojí zvláště v naší zemi nás vrací zpět k Ježíšovu odkazu z večeřadla. Minule jsme začali katecheze o Eucharistii.
Už u prvních křesťanů šlo o určitý obřad. Byl prostý, ne zcela jednotný, a křesťané jej slavili „po domech“. Nevíme, jak tento rituál vypadal, a nevíme ani, kdo mu předsedal. Kněžská funkce ještě neexistovala, byli jen „starší obce“. Pavel sám nebyl pověřen žádným z původních dvanácti apoštolů, a přece eucharistii slavil. (Petr Kolář) Později byla liturgie to, co dělal kněz. Ostatní se účastnili pasivně, zpívali nebo se modlili často úplně jiné modlitby. Po II. vatikánském sněmu slaví liturgii všichni, pod vedením předsedajícího. Názvy „hlavní celebrant“ a „koncelebranti“ nás vrací před koncil. Dnes všichni slaví-celebrují. Proto se potřebujeme učit společně Večeři Páně slavit.
Eucharistie je záležitost ne jednotlivce, ale společenství církve. Bohužel dodnes předkoncilní praxe přetrvává: ostentativní přijímání v kleče či s pokleknutím, nadbytečné křižování se, nebo i časté prchání domů na dřívější odjezd. Naproti tomu podřízení se společnému s ohledem na ostatní je i pomocí proti duchovní pýše, která se před druhými či před sebou samým dělá lepší. Proto Ježíš radí: „A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí… aby byli lidem na očích… když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře…“ (Mt 6,5n)
Modlit se a slavit společně vyžaduje vysokou ohleduplnost a kulturu vztahů. Večeře Páně je společná slavnost, při které se setkáváme s Bohem a s lidmi. Obojí je důležité. Boha těší, jsme-li rádi na světě, vychutnáváme-li jeho dary, oceňujeme-li jeho práci, přátelství a velikost. A Boha těší také, přicházíme-li na Večeři Páně i kvůli druhým. I rodiče říkají: „Jsme rádi, že nás mají děti rády, ale neméně nás těší, stojí-li naše děti jeden o druhého.“
Společná modlitba roste z modlitby soukromé. Modlitba je setkáním. Vyžaduje umění naslouchat i vyjádřit se. Bohu není obtížné porozumět člověku, zatímco pro mě je obtížné porozumět si s Bohem. Proto Ježíš v napomenutí pokračuje: „Při modlitbě nebuďte mnohomluvní.“ (v.7). Kdosi řekl: „Abych se mohl 1 minutu modlit, potřebuji se 29 minut připravovat.“ Soukromá modlitba je snazší než společná, tak jako je snazší setkání ve dvou než ve skupině. Nemusím se s nikým dělit o pozornost, brát ohled na ostatní, jsem „pánem svého času“. V dětství nás naučili znát spoustu modliteb, ale nenaučili nás modlit se. Společná modlitba byla vždy více ceněná než soukromá. I spolupráce v partě, kolektivní sport, hudba v orchestru, zpěv ve sboru jsou větším uměním než výkon sólisty. Krom zvládnutí oboru, řemesla či nástroje vyžaduje i umění souhry, např. vzájemně se slyšet, sladit se, přizpůsobit se.
Co Ježíš do své Hostiny vkládá, co nám nabízí a co máme dělat, abychom mu porozuměli? Eucharistie má mnoho názvů. – Slovo eucharistie pochází z řeckého εὐχαρίστειν (eucharistein) a znamená „děkovat“. Ústředním bodem slavení eucharistie je děkování Bohu za jeho dílo stvoření, záchrany a povýšení celého stvoření. Vděčnost byla Ježíšovou přirozeností. U hrobu Lazara řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel.“ (Jan 11,41) A při večeři „vzdal díky“ nad chlebem i vínem. Kdo umíme z domu kouzelná slůvka, rozumíme tomu, že eucharistie je děkování.
Ve Skutcích apoštolů se píše, že první křesťané „lámali chléb“ (Skt 2,42.46). Lámání chleba znamená pospolitost a vzájemnost, rovnost a bratrství, pohostinnost a solidaritu. Ten symbol drží zúčastněné a zavazuje – v dobrém i zlém. Jákobovi synové lámali chléb, když svého bratra Josefa hodili do díry, aby se ho zbavili (Gn 37,25). Při lámání chleba učedníci cestou do Emauz poznali v hospodě Ježíše (Lk 24,30n).
Už ve Starém Zákoně patří snoubenectví a manželství mezi nejkrásnější obrazy vztahu mezi Bohem a lidmi. Židé o Velikonocích čtou Píseň písní o vztahu Milého a Milé. Ježíš vymyslel podobenství o „svatební hostině“ (Mt 22). Jeho slova ve večeřadle jsou svatebním slibem Ženicha: „dávám vám své tělo a krev“ – „já se vám odevzdávám“ a „smlouva věčná-nezrušitelná“ – „ponesu s vámi všechno dobré a zlé až do smrti“. Při každé eucharistie nám Ježíš svůj slib opakuje.
Eucharistii slavíme také „na památku Ježíšovy smrti a vzkříšení“, ba ještě více na památku jeho vtělení a všeho, co pro nás vykonal: každým slovem, gestem, mytím nohou, úctou k ženám, pozorností k dětem, stoloval s hříšníky, bavil se s pohany. Památka není jen vzpomínání. Slavíme-li narozeniny maminky, nevzpomínáme na den, kdy se narodila, ale slavíme, kým pro nás je teď. O Velikonocích židé jen nevzpomínají na vysvobození z Egypta, ale znovu a znovu prožívají své vysvobozování z otroctví. Ani my při Eucharistii jen nevzpomínáme na to, co se odehrálo v jídelně a na popravišti, ale především jak Ježíšovo přátelství pokračuje dál. Podle slov sv. Pavla říkáme: „Kdykoli jíme tento chléb a pijeme tento kalich, zvěstujeme smrt Páně“ (1Kor 11,26). Jeho „smrt“ je zhuštěním všeho, co pro nás Ježíš vykonal a stále koná.
Název „nejsvětější oběť“ vychází z pohanství, které přetrvalo v židovstvu i v křesťanství. Bůh skrze Abraháma zakázal lidské oběti. A ústy proroka Izaiáše volá: „Vašich obětí jsem se přesytil… jsou mi odporné … nemohu je vystát…“ (srov. Iz 1) Nemíním snižovat velikost Ježíšovy lásky, ale lépe je hovořit srozumitelněji o obětavosti. Usmiřovat není třeba Pána Boha, ale nás. Jestli se někdo uráží, tak to není Bůh, ale my. Říkat: „Bože, obětuji ti tvého Syna…“ je v lepším případě nevhodné.
Podobně se Eucharistii říká „nejsvětější svátost oltářní“, ale byla by škoda odložit Písmo a ostatní svátosti na vedlejší kolej. Křesťané v Japonsku dokázali žít svou víru po 200 let ze křtu, z neplatných manželství a z tajného pohřbívání svých zemřelých.
A také jsme zvyklí na tzv. „svaté přijímání“ (např. mana – hebr. „co to je?“, Panis Angelicus – Chléb andělů, lék nesmrtelnosti, viaticum – pokrm na cestu). Ale zdá se to velmi jednostranné: jen brát. Manželé by nám mohli vyprávět o „přijímání“, které následuje až po „odevzdání“.
Termín „mše svatá“ se objevuje od 6. stol. a byl převzat z profánní oblasti, kde znamenal „propuštění“, „rozloučení“. Název odkazuje až k závěru slavnosti: „Ite, missa est“, jako by to hlavní byl povel k odchodu. U dětí, které se ptají: „už bude konec, kdy už půjdeme domů“, anebo když s chutí zvolají závěrečné „Bohu díky“, je to pochopitelné.
Východní církev mluví o „svaté a božské liturgii“. Autor známého díla Revizor, Nikolaj Vasiljevič Gogol, napsal v díle Размышления о Божественной Литургии: „Božská liturgie je věčné opakování velikého vzepětí lásky, jež se uskutečnilo pro nás… Odevšad volali teskliví tvorové svého Tvůrce… Vtělení Boha na zemi se vynořovalo v myslích všech, podle toho, jakou měrou se očišťovaly jejich představy o božství… A na světě se zjevil ten, skrze nějž svět povstal. Přišel mezi nás v podobě člověka… jenže ne v takové podobě, v jaké byl zobrazován v neočištěných představách: ne v pyšném lesku a okázalosti, ne jako karatel lidských vin, ne jako soudce přicházející zničit jedny a odměnit druhé. Ne! Zazněl smířlivý polibek bratra.“
Ze všech pojmenování nakonec to, kterého se držel Ježíš při velikonoční večeři: „Večeře Páně“. Chceme jej nově objevit a osvojit si ho. V Kancionálu máme 4 písně o Eucharistii od Tomáše Akvinského. Stálo by za to jejich slova nově promyslet. 710: Sacris solemniis (K svátku tajemnému) se nejčastěji zpívá na Zelený čtvrtek. 717: Lauda Sion Salvatoris (Sióne, chval Spasitele) – sekvence z dnešního svátku. 712: Adoro te devote (Klaním se ti vroucně) může pomoci s otázkou, proč Ježíš zemřel, tak, jak zemřel. A 704: Pange, lingua (Chvalte ústa) zdůrazňuje, že slavíme nejen Ježíšovu smrt a vzkříšení, ale celý Život Božího Slova vtělením počínaje a příchodem ve slávě konče. O tom svědčí i 6. kapitola Janova evangelia, kdy Ježíš mluví o chlebu a myslí tím celý svůj život, až od 2. pol. 51. verše myslí své tělo.
Papež Jan Pavl II. v jednom z posledních dokumentů Mane nobiscum (Zůstaň s námi) shrnuje, že Eucharistie je pramen, střed a vrchol života církve. Ve večeřadle se církev rodí, ale zároveň na horu Proměnění se velmi těžce stoupá. Jeden kolega dodává: „Škoda, že jsme z hory Tábor udělali krtinec.“
Jan Rybář se ptá: „Co tak nazvat tento svátek „Slavnost tělesnosti Krista“? Díky tomu, že se Slovo stalo tělem, mohli jsme uslyšet větu „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ Díky tomu jsme my-lidé měli možnost se ho i dotknout. Po zmrtvýchvstání vyzývá Ježíš apoštoly: „Dotkněte se mne!“ Nám to říká ještě vyhraněněji: „Vezměte a jezte, to je mé tělo! Vezměte a pijte, to je má krev!“ Víc „tělesněji“ se to už nedá vyjádřit. Ani uskutečnit… Duše se totiž projevuje i tělesně. Podání ruky, pohlazení, polibek, objetí – to vše je výrazem toho, co se děje v lidské duši. Proto matka často pohladí své dítě, protože člověku nestačí foto, telefon, dopis, ba ani vidění… Matka vidí své dítě na infekčním oddělení za sklem, ale je nešťastná: nemůže je pohladit… Kristus je člověk par excellence, jeho oslavené tělo je lidské, leč nabito absolutní, božskou energií. Nemůže se tedy neprojevit i lidsky – dotekem – i přes všechny zábrany a překážky mezi dvěma světy: tím jeho, oslaveným, a naším, dosud neproměněným. On tam přece jen vniká, dokáže to. On se nemůže dočkat, až s ním budeme navždy. Děkujeme za eucharistii!“ (Kam jdeme?, s.120: Boží tělo, z r.2007/VI)