Léta diskutujeme o svěcení ženatých kněží, na Panamazonské synodě v Římě se mluvilo o svěcení nejen mužů, ale i žen. Vzít vážně všeobecné kněžství! … Tak se chceme zeptat, jak se vám dařilo, jaké to pro vás bylo mít domácí bohoslužbu?
Nebo jste zůstali jen u televizní? Současnou situaci bereme jako znamení, které je třeba číst podobně, jako když se rozbořený Jeruzalémský chrám přesunul do domovů.
Otevření pokladů ve skalách Hornbachu a jim podobných nám přišlo symbolické. Mohli jsme si nakoupit trámy a hřebíky… To nemá být kritika, jen nám ten kontrast prázdných kostelů a plných hobbymarketů na Velký pátek přišel signifikantní.
Přišla nám spousta svědectví a povzbuzení, ale nakonec jsme se rozhodli je takto nezveřejňovat. Jestlipak někdo uhodnete, proč asi? Jedna rodina prožila velkopáteční křížovou cestu v terénu (viz foto). Jiná rodina své Velikonoce ztvárnila do písně Svátky rouškové. A ze zkušenosti třetí rodiny jsme vybrali: „Zpočátku jsem si nebyl moc jistý, jestli mám jít do sledování televize, nebo do domácí církve rodiny. Nakonec jsem byl moc rád, že jsme šli do toho bez televize. Manželka byla velkou oporou a podporou. Už asi 4 roky si zkoušíme prakticky znázorňovat a prožívat velikonoce a letos to bylo naostro (zkráceno): Merkurové Velikonoce.“
Když nám tu před měsícem mohl zaznít od Spirituál kvintetu Poutník a dívka, netušili jsme, že autorovi textu se o měsíc později splní jeho sólo z Města s pěti věžemi „tam chtěl bych žít dnes“. Za totality jsme s ním zpívali „já nechci už kývat, chci svůj názor mít, já chci svůj život jako člověk žít“ (Až se k nám právo vrátí). Na koncertech nás motivoval „už nejsi žádný elév, co prvně do hry vpad, už víš, jak s králem ustoupit a jak s ním dávat mat“ (Za svou pravdou stát). Jeho recept na štěstí objevil Marek Eben Na plovarně. Vždyť „pramen vody živé má v sobě každý z nás a vytryskne jak gejzír, až přijde jeho čas“ (Žízeň). „V rámci svých kvalit můžete si sbalit co je nutné, co je nezbytné. Co se zlatem platí, málo štěstí dá ti, někdy malé pohlazení s úroky se vrátí“ (Do ráje nevede most). A proto
„snad doufat smím, že snad jednou – vím: je to jen sen – že v stínu tvém se v ráji usadím.
Čím se víckrát zmejlím, tím víc toho znám, čím víc toho rozdám, tím víc toho mám,
(Bůh nabízí chleba, ďábel cukroví, hádám, co je třeba, už to možná vím, )
ale v duši čerti hrají: nebe-peklo-ráj
a já pořád přemýšlím, kdo jsem víc: jestli Ábel nebo Kain? – Spíš asi Kain! – Ne, ne, ne,
já Kaina nemám rád, kdo to jakživ slyšel: vlastnímu bratru život brát,
jenže Ábel taky nejsem, to já dávno vím…
ale věřím, že díky lásce Tvé se v ráji usadím.“
Pane Vančura, děkujeme za skvělé vyznání od člověka bez vyznání, a blahopřejeme!
Dnes je tzv. Bílá neděle. Celý týden nově pokřtění nosili roucho, které jim připomínalo jejich ponoření a ponořování do Krista, do Života. Dnes je nazývána Nedělí Božího Milosrdenství. Ale řekněte: která neděle Nedělí Božího Milosrdenství není? Jistě jsme už slyšeli i o tzv. Korunce. Dokonce byla i zhudebněna a zpívala se na Setkání mládeže v Krakově. Škoda, že tak krásnou melodií byl zhudebněn tak zoufale deprimující text. Slova, při kterých musíte klopit hlavu a ohýbat záda. Slova nesmírně pomlouvačná a urážející. A proto k dnešní domácí nedělní slavnosti nabízíme českou verzi Korunky k Božímu Milosrdenství. U velkého zrnka: „Děkuji ti, Něžná Moci, která jsi nás povýšila k Absolutnu, od okamžiku zvěstování až po dnešní eucharistie.“ A u malých zrnek: „Děkuji ti, že bez nás nemůžeš být.“
Ostravští salesiáni
